Tak si vás vyhlídla tchýně pro svou dceru?

Ale vůbec ne. Fotografie Iriny se nějak dostala k mému partnerovi a příteli Alexanddrovi Bodunovi. A když skončila sezóna, po závěrečném banketu, říká: „Tuhle fotografii mi dal Serjoža Kulagin. Takové sympatické děvče! Je tady i telefon.“ Tak jsem si ji vzal a zatelefonoval. Tak jsme se seznámili. Ale za dvanáct let jsme se rozvedli. Jsem podruhé ženatý.

Není vám líto, že Marina je pro naše fanoušky Francouzka a oni fandí jen svým závodníků, (poznámka Janičky:myšleno Rusákům)?

Je mi to líto. Ale „Francouzka“ mi vyprávěla, jak stála na stupních vítězů poté, co vyhrála světový šampionát ... a chtěla slyšet ruskou hymnu! A najednou úplně jiná hymna! Já sám jsem při ní stál s mrazením na mnoha světových soutěžích. Je dobře, že nám nechali naši starou hudbu! Možná, že to dnes někdo nechápe, ale jménem sportovců, kteří byli na prvních místech v nejtěžších světových soutěžích, mohu každého ubezpečit, že je to nejkrásnější hymna na světě. Když mi za zvuků této hymny předávali zlatou medaili mistra světa, myslel jsem na vlast a na lidi, kteří nám fandili. Když jsme se třeba vraceli v 73. roku z Finska, div nás neroztrhali na kousky. Perón byl plný lidí, vagóny nemohly odolat náporu, do restaurace to sice bylo jen dvanáct metrů, ale výsledek: z lásky nám fanoušci rozervali košile, co jsme měli na sobě, urvali nám u nich rukávy. A Kulaginovi zlámali v davu žebro. Ale, když to srovnám s tím, co se děje dnes... (Anissin se odmlčí a přemýšlí) Ne, já nechci srovnávat. Přijdeš na stadión, tam sedí...někdy tři sta, někdy tisíc lidí. Potom se všichni rozejdou s uniklým výrazem ve tváři. Jenom fajnšmekři rozebírají, co se stalo na ledě.

Hrál jste hokej s „Křídly Sovětů“ na nejvyšší úrovni, ne tak, jak ho dnes hrají.

V 74. jsme byli mistry země. Hvězdná trojka: Bodunov – Anissin - Lebeděv. Za třicet let poté jsme dohrával v Spartaku, kam mě pozval Boris Pavlovič Kulagin. Nikdy jsem toho nelitoval, když jsem se mohl dívat na BValerku Charlamova a Vládíka Treťjaka. Trénoval jsem víc jak s národním mužstvem. Psychologie byla taková - je snad v zemi někdo, kdo trénuje lépe a více? Vyjedeme s ním na led a on nás přehraje? To by bylo velmi nepříjemné.

Vraťme se k věci, dnes jste přešel k Dynamu jen tak? Kdy jste jim začal fandit?

Mám tam dnes syna, který za ně hraje. Nedávno měl zápal plic a nevím, jak to bude s jeho návratem na led...

Tady se Anissin zatvářil nabroušeně:

Začíná zápas, je třeba jít do toho a najednou syna nasadí do led?

A co se stane?

Říkal jsem vám, že měl zápal plic a tam jsou střídačky tak chladné...

Vjačeslav Michailovič měl při těchto slovech velmi soustředěný výraz ve tváři. Docela jsem se o trenéra bál. Ale možná právě taková rodičovská láska a starost je to, co rodí skutečné šampióny.